Login:

Heslo:



Nová registrace

Stojí za návštěvu

Profily (82)

Inzerce (46)

Seznamka (18)

Diskuzní fórum (38)

Ubytování (1)

Fotogalerie

Vstup do fotogalerie

Celkem: 2035 fotografií

Novinky emailem

Novinky na stránkách

12.01.2013
Fotogalerie
Ostrov Fogo a sopka Pico do Fogo (2 829 m.n.m)


03.12.2012
Fotogalerie
Zimní výstup Randkluftsteig


07.07.2010
Přidán článek
Nejvyšší hora Německa přes Höllental


06.03.2010
Přidán článek
Vrané nad Vltavou a Mařenka


Nejvyšší hora Německa přes Höllental

Vrané nad Vltavou a Mařenka

Zimní výstup na horu Milešovka (837 m.n.m)

Město a emirát Ras Al Khaimah

Z obce Schmilka na Grosser Winterberg

Přírodní rezervace v obci Rychvald

Z Hope do Edale přes Win Hill

Ostrov Fogo a sopka Pico do Fogo (2 829 m.n.m)

Zimní výstup Randkluftsteig

Klettersteig Höhenglücksteig

Via ferrata Sentiero delle Forcelle

Via ferrata Colodri nad městem Arco

Lezecká cesta KG Ausbildungsweg

Toblinger Knoten (2 617 m.n.m)

Nejvyšší hora Německa přes Höllental

Vrané nad Vltavou a Mařenka

Zimní výstup na horu Milešovka (837 m.n.m)

Město a emirát Ras Al Khaimah

Z obce Schmilka na Grosser Winterberg

Přírodní rezervace v obci Rychvald

Z Hope do Edale přes Win Hill

Ostrov Fogo a sopka Pico do Fogo (2 829 m.n.m)

Zimní výstup Randkluftsteig

Klettersteig Höhenglücksteig

Via ferrata Sentiero delle Forcelle

Via ferrata Colodri nad městem Arco

Lezecká cesta KG Ausbildungsweg

Toblinger Knoten (2 617 m.n.m)

Nejvyšší hora Německa přes Höllental

Vrané nad Vltavou a Mařenka

Zimní výstup na horu Milešovka (837 m.n.m)

Město a emirát Ras Al Khaimah

Z obce Schmilka na Grosser Winterberg

Přírodní rezervace v obci Rychvald

Z Hope do Edale přes Win Hill

Ostrov Fogo a sopka Pico do Fogo (2 829 m.n.m)

Zimní výstup Randkluftsteig

Klettersteig Höhenglücksteig

Via ferrata Sentiero delle Forcelle

Via ferrata Colodri nad městem Arco

Lezecká cesta KG Ausbildungsweg

Toblinger Knoten (2 617 m.n.m)

Altaj - Deník ze zájezdu do ruské části Altaje:: [ Vytvořeno 6.5.2008 ]
[ Shlédnuto 1949x ]
Verze pro tisk

Deník ze zájezdu do ruské části Altaje (1.8.2004 - 21.8.2004)

Píše Tajnej, kreslí Robo, kontroluje Štábní

Altaj (z mongolského Altan – ”Zlaté hory”) je nejvyšší horský masív Sibiře táhnoucí se více než 2000 km od východu na západ v samotném srdci Asie na rozhraní Mongolska (Mongolský Altaj), Číny (Gobi Altaj), Ruska a Kazachstánu.


01.08.2004

  Jelikož jsme nebyli schopni zajistit si odvoz na letiště, musel nás odvézt Štábního kamarád Karlos. Odjezd se samosebou neobešel bez komplikace – Karlos zapomněl odstranit dětskou autosedačku, takže jsme ji museli narvat do kofru k nemalým zavazadlům. Nakonec se ale vše podařilo a vyrazili jsme narvaný jak taška směr Praha-Ruzyně. Celou cestu vydatně pršelo a tak jsme jeli trochu pomaleji, díky čemuž jsme se mohli kochat pohledy na pangejty plné závodníků. Karlos nás po cestě neopomněl varovat před nástrahami treku v Rusku. Pravil, že zlomená noha je náš konec a rozhodně nemáme využívat služeb ruských nemocnic. Slyšel jsem, že pojištění je v Rusku dobré tak akorát pro klid duše, protože se tam vše léčí buď amputací nebo v horším případě kremací. Říkal jsem si, že tak zlé to být přece nemůže, ale když to říkal i zasloužilý veterán Karlos, tak jsem tomu začínal věřit a začala se mnou cloumat zlá solidní nejistota.

  Na letiště jsme dojeli včas a v pořádku. Rozloučili jsme se s Karlosem a šli jsme vstříc letištním nástrahám. Hned u vchodu jsme si nechali zabalit batohy do fólie, aby se z nich po cestě náhodou něco neztratilo. Pak jsme batohy odbavili a bloumali dál po hale. Protože jsme byli uniformováni o ruské byrokracii a úplatkářském systému, vydali jsme se nakoupit pár kartonů amerických cigaret, aby na ruské straně proběhlo vše bez problémů. Nakonec jsme z úsporných důvodů koupili jen pár krabiček českých cigaret pro vlastní potřebu. Bez úplatků jsme se vydali do bezcelní zóny. Při pasové kontrole jsme šli samozřejmě průchodem pro občany ze zemí EU, takže kontrola pasů proběhla bez potíží. Při příchodu k odbavovací místnosti jsme zjistili, že naše letadlo společnosti Pulkovo směr Petrohrad bude mít nezanedbatelnou hodinu zpoždění. Vracet do haly se nám už nechtělo a tak jsme zašli do místního grand restaurantu. Zjednal jsem si na uklidnění čaj. Z ceny 60kč jsem byl tak odvařen, že mě přešel vztek ze zpoždění letadla. Z restaurantu se nám naskytl nádherný výhled na letištní plochu. Nakonec jsme se letadla dočkali, nastoupili a odletěli.

  Let se překvapivě obešel bez potíží. Pouze jsme dostali jakési kartičky, které jsme museli vyplnit a následně předložit u pasové kontroly při vstupu i opuštění země. Naštěstí se to nemuselo vyplňovat azbukou, stačila stará dobrá latinka. Jediná potíž byla v tom, že jsme nevěděli, co napsat do kolonky „místo ubytování“. Moc se nám nechtělo psát tam „pod stanem“.

  V letadle kolovala fáma, že to stejně nebude nikoho zajímat a ať tam napíšem, co chcem. Tak jsme tam napsali Hotel Gornyj Altaj, což byla nakonec i pravda.

  V letištní hale v Petrohradě jsme ztratili orientaci. Netušili jsme, kde leží naše batohy ani kam máme jít. Všude byla pouze nevídaná fronta. Nakonec jsme se zařadili do fronty, kde čekalo nejvíce lidí, což se nakonec vyplatilo. Stáli jsme v jedné z asi osmi front, které vedli k pasové kontrole. Zajímavé bylo, že z jedné fronty se bleskurychle utvořili fronty dvě. Bylo to způsobené tím, že před pasovým kontrolním stanovištěm se nacházel velký sloup, který fronta obcházela zleva. Náhle však přiběhli vypečení Rusové, kteří měli místní terén dokonale zmapovaný, a vytvořili druhou frontu, která sloup obcházela zprava. Nikdo si jich moc nevšímal, protože každý věděl, že nic nezmůže. Nebyl by to ale americký člověk. aby nehájil právo na svobodu a spravedlnost. A tak se stalo, že nějací US turisté začali křičet na celé kolo: „they are cheating!”. Většina přítomných jim stejně nerozuměla a ti, co to pochopili, tak se těm americkým bláznům dočista vysmáli a pravili jim: „Eto vsjo normalnoje“. Frontou zleva jsme se po dvouhodinovém čekání dostali ke kontrolnímu stanovišti. Předložil jsem významně svůj pas s platným vízem a vyplněnou kartičkou. Pracovnici kontroly se nějak nepozdávala má podoba s osobou na fotografii v pasu. Navíc ještě pojala podezření, že pas je falešný. Pas různě prohýbala a kontrolovala pod UV lampou. Neobjevila pražádný kaz a tak se mě začala ptát na různé detaily. Mojí opovědí byl přiblblý úsměv. Nakonec to vzdala a vpustila mě do vytouženého Ruska. Štábní a Robo na tom byly podobně. Hned za pasovkou jsme se shledali se svými zavazadly. Teď už zbývalo jen najít místní informace a vyjednat nocleh, který hradili aerolinie Pulkovo, se kterými jsme druhý den letěli do Asijské části Ruska (Barnaul). V informacích jsme obdrželi dokument zaručující nám noc v letištním hotelu a sdělení, že za chvíli si pro nás přijede autobus. Při čekání na spoj jsem vyměnil tvrdou stabilní euroměnu za místní platidlo zvané rubl. Autobus značky Karosa dorazil skutečně za několik chvil. Vyjeli jsme směr hotel. Kromě čelní srážky s holubem, která měla jednoznačného vítěze, se po cestě nic mimořádného nestalo.

  V hotelu jsme museli vyplnit další kartičku, která nebyla naštěstí jen v ruštině, ale i v angličtině. Ještě větší štěstí bylo, že jsme k vyplnění mohli použít latinku. Pak jsme se zařadili do fronty a čekali. Odměnou nám bylo potvrzení o ubytování pro děžurnou (Děžurná = dozorčí na patře. V podstatě nedělá nic, jen vybírá a vydává klíče k pokojům. Pozor - není to uklízečka). Děžurná nám přidělila pokoj a klíč a hned se vydala nám pokoj jaksepatří předvést. Dominantou pokoje byl černobílý televizor značky Merkur, který se zapínal a vypínal zandáním/vyndáním šňůry do/z el. sítě. Na stole nechyběl opravdu veliký popelník (rusky pepjelnica). Kapitolu samu pro sebe tvořili dveře, které šli zamknout pouze z venku a navíc neměli kliku. Byly to tzv. lítačky. Trik spočíval v tom, že rám dveří byl o trochu menší než dveře, takže při zavírání se musely silou zamáčknout do rámu a drželi zavřené.

  Po krátkém odpočinku jsme se vydali obdivovat krásy Petrohradu. Netušili jsme kudy tudy do centra a tak jsme nenápadně sledovali skupinu českých turistů. Po jejich vzoru jsme nastoupili do autobusu h-13, který nás odvezl do stanice Moskevskaja. Vydali jsme se na průzkum metra. U kasy jsme si za 8 rublů zakoupili žeton (vypadal jako mince). Žeton jsme posléze vhodili do turniketu, který nás vpustil do chodeb metra. Na správný průběh celé transakce dohlíželi dva zjevně nudící se milicionáři. Tento systém měl tu obrovskou výhodu, že jakmile jste byli jednou v metru, mohli jste se tam vozit celý den. Za turniketem byl eskalátor vedoucí hluboko pod zem. Dole v budce vysedávala děžurná, která měla schody na povel. V budce s ní byl i starý šedivý telefon známý z filmů pro pamětníky. V metru byla důmyslně vyřešena ochrana cestujících. Koleje byly od nástupiště odděleny zdí s velkými železnými dveřmi. Po příjezdu soupravy se dveře za strašlivého hluku otevřeli a lidé mohli bezpečně nastoupit i vystoupit. S tímto systémem se nemůže stát, že nějaký občan spadne pod přijíždějící vlak.

  Metrem jsme se nechali dopravit na Ňevskij prospekt. No a skončilo to tak, že jsme si na prospektu dali pivo a šašlik a jeli zpět k hotelu. Nedaleko hotelu jsme se ještě zastavili na pár piv a pak jsme šli spát, abychom byly nazítří fresh.


02.08.2004

  Ráno jsme se vydali na vnitrostátní letiště Pulkovo II. Do letištní haly vedly pouze jediné (a nijak veliké) dveře, kterými se vcházelo a zároveň vycházelo. Obě dvě strany dveří okupoval rozvášněný dav, takže bylo skoro nemožné se protlačit dovnitř. Nám se to po velikém úsilí podařilo. Hned za dveřmi nás čekala fronta na důkladnou kontrolu všech věcí. Kontrola se obešla bez problémů – nic nám nedokázali. Po vypátrání té správné fronty na odbavení zavazadel jsme se do ní zařadili. To samé nás ještě čekalo při získávání palubního lístku. Pak jsme se vydali dolů po schodech do menší haly, kde u východu už nervózně přešlapoval dav čekající na autobus. Autobus nakonec přijel a postupně odvážel letuchtivé turisty do letadla. V letadle nebylo celkem nic k vidění. Naši pozornost upoutal starý muž, který do sebe lil jednoho panáka whisky za druhým. Když letuška vyžadovala peníze za lahvičku s alkoholem, odbyl ji pro nás nesrozumitelnou větou v ruštině. Nejspíše jí sdělil, že zaplatí, až dopije. Po dopití překvapivě uhradil celou dlužnou částku v hotovosti. Pobaveni výkonem tohoto muže jsme se dostali nad náš cíl – město Barnaul. Pětihodinová doba letu + časový posun o tři hodiny vpřed způsobili, že jsme přistávali asi ve 21:00hod. místního času. Osud tomu chtěl, že nad městem řádila bouře. To však pilota nemohlo od přistání odradit. Podle nadskakování letadla při přistání jsem usoudil, že přistáváme nouzově v poli. Naštěstí tomu tak nebylo. Zkušenosti a odvaha pilota způsobili, že přistání proběhlo přímo na přistávací ploše. Jali jsme se vystupovat. Po opuštění letadla se nás zmocnila bezmoc a beznaděj. Netušili jsme, kam se máme vydat pro zavazadla. Nikde totiž nebyla k vidění letištní hala. Přistávací plocha byla obehnána vysokou betonovou zdí s jedním malým východem, k němuž se všichni hrnuli. Nezbývalo než se spolehnout na znalosti spolucestujících a vydat se za nimi.

  Po projití východem, nad kterým byl pro jistotu ostnatý drát, se nás ujali místní taxikáři. Jelikož jsme toho rusky moc neuměli, zkoušeli jsme jim česky vysvětlit, ze taxika nechceme. Jenže bylo to marný. Nakonec se nás ujal největší kápo. Doprovodil nás do haly Barnaulského letiště a ukázal nám, kde jsou naše zavazadla. Místnost s jezdícím pásem, na kterém po kusech přijela naše zavazadla, vypadala jako větší vězeňská cela – opadané zdivo a k tomu jedno zamřížované okno. Před celou na nás netrpělivě čekal náš taxikář, od pohledu mafián a zločinec. Sdělili jsme mu, že bychom chtěli jet do levného hotelu (ďošoj gastinica). Taxikář vznesl dotaz co pro nás znamená levný. To nás zaskočilo, avšak nevyvedlo z míry. Po chvilce domlouvání jsme mu sdělili, že ještě ďošoj je pro nás 200 rublů (cca 190kč). Znalecky pokýval hlavou a vyrazil s námi k jeho taxíku-dodávce, kam jsme se i s bágly pohodlně vešli. Taxík jakožto i jiná auta v Asii měl řízení na pravé straně vozu. Štábní - neznaje tohoto tajemství vozu se začal dobývat na řidičovo místo. Našeho taxikáře to naštěstí pouze pobavilo.

  Vyrazili jsme noční krajinou směrem k městu. Při jízdě tmavým lesem a při pohledu na řidiče mafiána mi nebylo do zpěvu. Naštěstí to řidič myslel upřímně a za pouhých 300 rublů nás dopravil do hotelu Kalos (Klas) a dokonce nám zjednal nocleh. Carevna za přepážkou z nás zjevně neměla radost, protože už skoro usínala. Snažila se nás odbýt s tím, že teď v noci je nemožné zajistit nám registraci na OVIRu. (Strávíte-li v Rusku více jak 3 dny, musíte se ve městě, v němž pobýváte, poníženě zaregistrovat u cizinecké policie – OVIR. Nocujete-li v hotelu, je hotel povinen vám registraci zajistit). Na to jsme ji skazali (řekli), že registraci nechačeme, protože v Barnaulu strávíme pouze jeden den. Tím jsme vyhráli. Zaplatili jsme taxikářovi slíbený obnos a rozloučili jsme se. Paní recepční přidělila každému z nás dvě stejné kartičky k vyplnění. Kartičky obsahovali asi patnáct položek: jméno, příjmení, místo narození, místo pracoviště, adresu pošty a další nesmysly. Vše se muselo vyplnit v azbuce. A tak jsem začal kreslit svá první písmena v tomto mě dosud neznámém jazyce. Vyplnili jsme pouze údaje, které jsme nalezli v ruském vízu. Kreslení azbuky do kartiček nám zabralo asi 30 minut. Když recepční viděla naše zpola vyplněné kartičky, vyžádala si pasy s tím, že si potřebné údaje opíše a pasy nám ráno vrátí (nechápu co si chtěla dopsat – adresu pošty a další nesmysly tam stejně nenajde). Zaplatili jsme každý přesně 200 rublů, za což jsme vyfasovali potvrzení pro děžurnou. Děžurná nám opět předvedla pokoj s čb televizí a velkým popelníkem. Místo odpočinku jsme vyrazili k hotelovému obchůdku, v němž jsme se zásobili pivem značky Baltika a cigaretami značky Bělamorkanal. Pivo stálo asi 20 rublů a cigárka byly za lidovku - 3,50 za krabičku. Když si údržbář v hotelu povšiml námi zakoupených cigaret, začal se smát a v domnění, že mu nerozumíme, pravil kolegovi hlídačovi: „ááá běly mor, běly mor“. Nedbali jsme jeho rad a vrátili jsme se na pokoj, kde jsme do pozdních ranních hodin oslavovali přísunem nikotinu a alkoholu příjezd do Asie.


03.08.2004

  Ráno v 5:45 nás probudil strašlivý zvuk sirény. Po chvíli bádání jsme vyzkoumali, že se zvuk line z dráťáku, který jsme se večer neúspěšně pokoušeli zprovoznit. Zvuk sirény vystřídala sovětská hymna. Hymna dohrála přesně v 6:00. Vystřídali jí zprávy. Po zprávách začal varhaní koncert. Ale to už i na nás bylo trochu moc. Tak jsme dráťák vypli a pokračovali ve spánku.

  Vstáváme poněkud později a tak opouštíme hotel trochu ve stresu. Skazali jsme recepční, ať nám neprodleně zavolá taxi. Taxík přijel vzápětí, ale vezl už jednu zákaznici (nebo manželku?). Překvapivě jsme se do taxíku vešli i s batohy. Uniformovali jsme řidiče, že chceme dopravit na vakzál (nádraží). Řidič byl asi v těžkém presu, protože jel jako by unikal před KGB. Skoro celou cestu se držel v levém pruhu a mocně hrozil na všechna protijedoucí vozidla, před nimiž se vždy na poslední chvíli zařadil do svého pruhu. Při přejíždění tramvajového pásu se nezalekl ani samotné tramvaje, kteroužto nebojácně zablokoval. Naštěstí velitelka tramvaje se s námi nechtěla přetlačovat. Po extempore s tramvají jsme uvízli ve strašlivé zácpě. Taxikář neváhal ani vteřinu a začal kolonu předjíždět nemalou rychlostí po přilehlém chodníku. Chodci si ani nestačili poklepat na čelo. Taxikář se ještě strašně divil, co je to dnes za lidi, když hned neuhnou projíždějícímu vozu. Po sjetí z chodníku jsme absolvovali dalších strastiplných 100metrů k cíli. Po opuštění vozu si taxikář vyžádal 100 rublů a ponechal nás osudu. Chvíli jsme se vzpamatovávali a diskutovali o řidičských dovednostech místních taxikářů. Pak jsme se vydali do nádražní haly. Než jsme urazili těch pár metrů do haly, seběhli se kolem nás taxikáři, kteří nabízeli cestu do Gorno-Altajska za neuvěřitelně výhodných 3000 rublů. Věděli jsme, že autobus pro tři osoby nás vyjde na 600 rublů + něco za batohy, takže nás jejich nabídky pouze rozesmáli. Po setřesení dotěrných taxikářů jsme vstoupili do haly. Vydali jsme se k informační ceduli, abychom zjistili číslo našeho autobusu a potažmo pokladnu, u které si vystojíme předlouhou frontu na lístky. Trochu nás zarazilo, že doba jízdy autobusu na trase dlouhé přibližně 300 km je 5 - 10 hodin, ale nakonec jsme usoudili, že to je nejspíše překlep a odevzdaně jsme se zařadili do fronty. Najednou se k nám přiřítil chlapík s nabídkou, která se neodmítá – za kulatých 500 rublů na osobu nás odveze do Gorno-Altajska. Po chvíli jsme se nechali přemluvit, opustili jsme frontu a nastoupili do fialového taxíka značky Žiguli. Vůz byl na své stáří v dobrém stavu až na rozbité přední okno, které bylo poznamenáno řadou střetů s odraženými kameny.

  Řidič vůz opravdu nešetřil a jel na plný výkon. Naštěstí plný výkon u plně naloženého vozu žiguli je 120km/hod. Silnice byla pokryta hustou vrstvou prachu. Občas jsem měl pocit, že asfalt chybí a my jedeme pouze po uježděném prachu. Cesta byla zpestřena spoustou nebezpečných zatáček. Občas se nám do cesty postavil nějaký kolem se pasoucí dobytek. Kozy a koně byly v pohodě, protože je zvuk našeho motoru vylekal natolik, že utekli mimo trasu. Horší to bylo s krávami. Ty nevystrašil ani klakson. Spíše naopak. Zvuk klaksonu je přiměl k tomu, aby se rozběhli proti autu. Našemu řidiči tyto nástrahy evidentně nevadili a udržoval rychlost v intervalu 90-120 km/h. Celou cestu přitom ještě kouřil jednu cigaretu značky Winston-light za druhou. Asi na uklidnění. Po třech hodinách nezapomenutelné jízdy jsme dorazili do vytouženého cíle – Gorno-Altajsku. Chtěli jsme odvézt na OVIR a do hotelu, jenže taxikář pravil, že ve městě trefí jenom na vakzál. Vystoupili jsme tedy na vakzálu a chtěli jít na průzkum okolí sami. Jenže taxikář někam odběhl a vrátil se s místním taxikářem Ivanem, který se nás ujal. Ivan měl pro změnu žigula tmavě zelené barvy. Moc se nám nikam jet nechtělo, ale najednou začalo tak mohutně pršet, že jsme neměli na výběr. Ivan vůbec netušil, kde se ve městě nachází OVIR. Sdělili jsme mu adresu, na které měl sídlit – Komunistyčeskaja 107. Nejprve nás zavezl na nějakou úplně jinou instituci. Nevím, co to bylo za instituci, ale pochopili, co chceme a poradili nám kudy tudy na OVIR. Ale ani potom nebylo OVIR snadné najít. Nakonec se nám to nějakou náhodou podařilo. Do budovy se vstupovalo železnými dveřmi skoro jako do bunkru. Uvnitř to vypadalo dost podivně. Opadaná omítka, staré schody a rozviklané zábradlí moc nenasvědčovali tomu, že jsme tu dobře. Vystoupali jsme do třetího patra a tam jsme odhalili kancelář OVIRu. Místnost byla překvapivě moderně zařízená, nechyběl ani počítač. Ujala se nás sympatická altajka. Naštěstí hned pochopila, co chceme. Předložila nám k vyplnění nemalé formuláře se spoustou položek, ze kterých jsme byli úplně mimo. Altajka si patrně povšimla našich ustaraných výrazů (a nebo už pospíchala domů) a rozhodla se Štábního formulář vyplnit s tím, že mi si to pak opíšeme. Jenže udělala strašlivou chybu – vyplnila to psacím písmem. Azbuku už jsme z 90% uměli, ale pouze tiskací písmena. I přes to jsme se pokusili naše formuláře vyplnit. Naštěstí opět zasáhla altajská úřednice. Sebrala nám naše formuláře a jala se je vyplňovat sama. Po vyplnění posledního formuláře nás úřednice poslala do banky, která byla za rohem, zaplatit 60 rublů (každý 20) za vystavení potvrzení. Banku jsme notnou chvíli hledali, protože nevypadala zrovna jako banka. Nález banky nám nepomohl, protože už bylo zavřeno. Vrátili jsme se tedy do kanceláře s nepořízenou. Vysvětlili jsme úřednici, že v bance nás zle vypekli. Altajská úřednice navrhla, abychom peníze zanechali u ní a že to za nás v bance ráno zaplatí. To bylo pro nás vůbec nejlepší řešení. Nejmenší bankovka, kterou jsme vládli, měla hodnotu 100 rublů. Úřednice neměla nazpět, tak jsme jí řekli, ať si zbytek nechá za vyplnění dotazníků. Odvětila, že to není možné, že si nemůže dovolit ožebračovat turisty ze západu. Chvíli jsme se s ní přeli. Nakonec nám řekla, že to zaplatíme, až se budeme vracet. Na to jsme přistoupili, rozloučili jsme se, vyslovili nespočetné díky a šli jsme ven na ulici, kde na nás stále čekal taxikář Ivan. Odjeli jsme do hotelu a hned jsme domluvili cestu do konečného cíle – osady Ťungur, u které ležela výchozí turbáza (kemp). Ivan navrhl nemilosrdnou cenu 1000 rublů za personu. Věděli jsme, že autobus nás vysadí asi 50km před cílem a zbytek by jsme museli dojít po svých. Také jsme měli informace, že tato přes 400km dlouhá cesta je nezpevněná a připomíná spíše polní cestu. Navíc se nám líbila myšlenka, že si pro nás Ivan přijede až před hotel. Přistoupili jsme tedy na podmínky hry a domluvili jsme odjezd na devátou hodinu ranní.

  Před hotelem nás přivítala velkolepá socha Lenina. V hotelu jsme museli opět vyplnit azbukou dvě kartičky. Poučen z minula jsem vyplnil jen jméno, datum narození a rodnou zemi. Recepční jménem Naděžda Vladimirovna (ne, to není vtip!) si ke kartičkám opět vyžádala pasport s tím, že si opíše další údaje. Zaplatili jsme standardních 200 rublů, obdrželi potvrzení pro děžurnou a šli jsme se ubytovat. Vybavení pokoje ničím nevybočovalo z normálu. Šli jsme ještě zkontrolovat terásku před hotelem. Kromě točeného piva Sibirskaja Karona měli i české lahvové pivo Staropramen a Kozel. Dali jsme si pár kousků a šli jsme spát, abychom ráno nezmeškali Ivanův příjezd.


04.08.2004

  Vstali jsme o něco dříve, abychom si mohli doplnit zásoby místní měny a také nakoupili něco na snídani. Směnárny měli otevřeno až od devíti, takže jsme navštívili pouze místní obchody. Po nákupech jsme se vrátili na pokoj, kde jsme posnídali. Pak jsme předali pokoj děžurné a šli vyhlížet Ivana.

  Ivan přijel na čas. Naskládali jsme se do žigula a zamířili k bance, abychom vyměnili platidla. V bance nám řekli, že peníze nemění, protože není vypsán kurz. Tomuto vysvětlení jsme nebyli schopni uvěřit, a tak jsme se s Ivanem vydali ke směnárně. K našemu překvapení byla i směnárna zavřená. Tentokráte bez udání důvodu. Naštěstí před směnárnou seděl ve svém voze mafián-vekslák. Nabídl nám jakýsi kurz, na který jsme bez váhání přistoupili, protože se zdál být odpovídající našim informacím o kurzu a hlavně Ivan už byl ve stresu. Chtěl vyjet co nejdříve, aby se stihl vrátit večer k rodině.

  Po výměně stabilní západní měny za nestabilní místní měnu jsme vyjeli. Ivan ještě zamířil do servisu, kde si nechal za mrzký peníz dofoukat kola. První polovinu cesty jsme absolvovali po Čujském traktu, což byla místní magistrála. Tomu odpovídal i stav silnice. Až na pár výmolů a nepřehledných zákrut byl povrch vozovky ucházející. Čujský trakt byl vybudován za socialismu jako jediná asfaltová silnice vedoucí do Mongolska, lidé, co při stavbě zemřeli, jsou prý pohřbeni přímo pod jejím asfaltem.

  Po sjetí z traktu skončili časy srandy. Cesta byla tvořena pouze uježděným prachem, kameny a různě rozestaveným dobytkem. Od Ivana jsme měli v autě povoleno kouřit, ale auto se klapalo tak, že byl problém trefit se cigaretou mezi rty. Mělo to však tu výhodu, že nebylo třeba odklepávat popel. Kromě pokuřování jsme se bavili ještě sledováním nádherné krajiny, volně pobíhajících koní a mračen prachu, která se za námi zvedaly. V okresním městě Usť-Kan Ivan zastavil před místním restaurantem a řekl, že jdem kušať. Nevěděli jsme co si dát a tak jsme si dali to co náš řidič. Obdrželi jsme polévku-boršč, bramborovou kaši s masem, chleba a čaj. Vše to stálo asi 40 rublů. Po jídle následoval poslední úsek naší cesty. Kvalita vozovky se neustále zhoršovala a zužovala. Auto skákalo jako klokan. Ještě ke všemu se spustil liják v našich krajích nevídaný. Stěrače v žigulu pracovali tempem více než pomalým. Skoro se zdálo, že kdyby nebyly instalovány, tak by byl z auta alespoň větší výhled. Ivanovy to ale zjevně nevadilo. Další nepříjemnost nastala při příjezdu na kontrolní bod. Nevím, co to bylo za kontrolu, snad Rusko – Kazachstánská příhraniční hlídka. Samopaly v jejich rukách v nich vzbuzovali přirozenou autoritu. Naštěstí o nás nejevili zájem a nechali nás projet. Po chvilce jízdy cestou sjízdnou pouze vozem značky žiguli jsme přijeli k cíli naší cesty - obci Ťungur. Zaplatili jsme Ivanovi a protože podle znalců byl problém sehnat odvoz zpět do civilizace, tak jsme se s Ivanem domluvili i na tom, že pro nás přijede. Potom žigul zmizel v dáli a my jsme zůstali stát zmateni ve strašném větru a dešti. Před námi se houpal obrovský, na železných lanech zavěšený most přes řeku Katuň. Řeka Katuň je pramen sibiřského veletoku – Obu. Přejít po tomto mostě ve strašném nečasu bylo docela zábavné. Všem se to nakonec podařilo. Odměnou nám byl pohled na turbázu Vysotnik, kde jsme měli strávit noc. Hned po příchodu jsme si dali pivo Barnaulskoje. Točili tu do třetinkových sklenic a požadovali nehoráznou cenu 20 rublů. Pivo vonělo sice hezky po jahodách, ale nám to radost neudělalo. Jelikož byl nečas a nechtělo se nám budovat vlastní stany, pronajali jsme si místní větší stan, který obsahoval i dvě postele. K večeři se podávala stylově čínská polévka. Pak už nastal čas spánku.


05.08.2004

  Ráno jsme si dali na terásce místní hospody čaj na zahřátí a pak jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Samým nadšením jsme opomněli doplnit zásoby jídla. Spoléhali jsme proto na turbázu v horách, kde se podle kapesního průvodce dalo nějaké to jídlo nakoupit. Naším prvním cílem bylo Kučerlinské jezero ve výšce 1786 metrů nad mořem.

  Zpočátku jsme si vyšlapovali po rozbité asfaltce, po chvíli jsme z ní sešli na zle rozbahněnou polní cestu. Polní cesta nás zavedla do osady Kučerla. Osadu tvořilo několik dřevěných chýší. U každé chýše byl zaparkovaný traktor. Po vsi běhala volně všechna možná hospodářská zvířata. No prostě Asie. Z osady jsme pokračovali lesem po ještě rozbahněnější cestě. Katastrofický stav cesty způsobovali hlavně koně, na kterých se vozili bohatí turisté a proviant do hor. My jsme byli chudí turisté a tak jsme se tím bahnem museli brodit po svých. Snažili jsme se jít po okraji cesty, protože tam nebylo tolik bahna. Ale zase jsme se museli prodírat křovím. Takže to vyšlo nastejno. Dvacetikilogramové batohy na zádech nám cestu zrovna neulehčovali. V potu tváře jsme se brodili bahnem a tiše jsme záviděli bohatým turistům na koních. Několikrát kolem nás projela i Lada Niva. Divili jsme se, že nikde nezapadla. Řidič už to měl asi v ruce. Později se cesta změnila na úzkou koňkou stezku. Namísto toho, aby cesta stoupala zvolna vzhůru, vedla strmě dolů a pak zase nahoru. Tímto stylem jsme došli až na místo prvního tábořiště. Naproti tábořišti byla skála pomalovaná historickými kresbami nějakého pračlověka. Tábořili jsme u malého potůčku, takže jsme měli vody dost, mělo to ale tu nevýhodu, že komáři si pro táboření vybrali stejné místo. Vedle nás se utábořil nějaký ruský školní výlet. Hodovali a zpívali až do pozdní noci. My jsme šli spát poměrně brzo, protože nás rozčilovali komáři.

   
06.08.2004

  Ač jsme šli spát brzo, vstáváme až kolem desáté hodiny. Slunce už vysušilo ranní rosu, ruský školní výlet už byl pryč a komáři asi spali. No prostě krásné ráno. Vydatně jsme se nasnídali, sbalili jsme věci a šli jsme dál. Cesta pokračovala ve stejném stylu jako předešlého dne – šli jsme nejdříve z kopce, abychom pak mohli jít do kopce. Když nám došla voda přivezená z civilizace, museli jsme začít jednat. Z ledovcového potůčku jsme nabrali vodu, do které jsme nasypali činidlo A (chlorační) a po hodině čekání jsme nasypali činidlo B (nechlorační). Pak byla voda podle návodu poživatelná. Voda chutnala tak nějak podivně, ale lepší, než se trápit žízní. Následkem pití vody začalo všem otékat v ústech patro. Doufali jsme, že to nějak přejde a nevšímali jsme si toho. Kolem poledne jsme se zastavili na odpočívadle, abychom si dopřáli oběd. Vedle se utábořila rodinná výprava z Uzbekistánu. Později se ukázalo, že z Uzbekistánu nejspíš nejsou, ale my už jsme je stejně nazývali Uzbeky. Výpravě velel asi padesátiletý strýc. Byl menšího vzrůstu a s pupkem, za který by se nemusel stydět ani pravý český pivař. Na sobě měl montérky a gumovky. Svěřil se nám, kudy se chce se svou početnou rodinou vydat. Měl v plánu lézt po ledovcích, zdolávat nejvyšší vrcholky a tak podobně. Litoval jsem členů jeho rodiny, hlavně dětí. Samozvaný vůdce nám ukázal jeho mapu. Museli jsme uznat, že je opravdu dobrá, ač černobílá. Uzbeci zase ocenili naší mapu, obzvláště, když zjistili, že naše mapa pochází z internetu. Pak nás ještě překvapili hůlkou s titanovou špičkou. Dost dobře jsme nepochopili, k čemu tam ta titanová špička je. Nemohli jsme se s nimi vybavovat do nekonečna a tak jsme se rozloučili a šli jsme dál.

  Každou chvíli jsme si nabrali vodu a nasypali do ní činidlo. To byla po cestě, kromě panorámat, naše jediná zábava. Měli jsme v plánu dojít do večera až ke Kučerlinskému jezeru. Počasí nám ale nepřálo. Odpoledne se zatáhla obloha a vypadalo to na bouři. Nás to ale od další cesty neodradilo. Kde se vzal, tu se vzal Uzbek s rodinou. Začal nám vysvětlovat, že počasí je špatné a že se něco žene. Na jeho radu jsme se utábořili ve vysoké trávě u řeky. Maskováni jsme byli v trávě dokonale. Uzbeci se utábořili hned vedle. Náhle se vyčasilo, ale nám už se balit nechtělo a tak jsme si vyrobili oheň. Nabrali jsme si do PET lahve vodu a chystali jsme se do ní nasypat činidlo. V tom k nám přiběhl velitel uzbecké výpravy a dožadoval se vody z naší lahve. Začal vodu pít, aniž by v ní bylo činidlo. Z hrůzou jsme čekali, co to s ním udělá. Neudělalo to s ním vůbec nic. Od té chvíle jsme nechali činidlo činidlem a pili jsme vodu také rovnou ze zdroje. Ukázalo se to být jako dobrý nápad, protože všem zmizeli otoky z dutiny ústní.

  Mohutně jsme povečeřeli a šli jsme spát. Uzbeci hodovali a zpívali stejně jako ruský školní výlet.


07.08.2004

  Vstáváme opět trochu později. Uzbecká výprava už zmizela. Dnešní cíl je jasný – dojít ke Kučerlinskému jezeru. Vydali jsme se podél řeky Kučerly. Nechtěli jsme jít koňskou cestou systémem dolu-nahoru. Chvíli po poledni jsme dorazili na místo. Jezero bylo opravdu obrovské. Vydali jsme se na průzkum okolí. Nejprve jsme po rozbitém mostě přešli v místě, kde se z jezera stávala řeka na druhou stranu. Pak jsme pokračovali po takové cestě-necestě až do nějakého milionářského rekreačního sídla. Sídlo tvořilo asi deset luxusních chatek, grand-restaurant a nechyběl ani bazén. Někde vzadu byl slyšet i generátor, který chatky zásoboval proudem. Po chvíli pátrání jsme našli člověka. Vznesli jsme dotaz, zda se tu dá koupit chléb. Pravil nám, že ne. Tak jsme se zeptali, jestli má pivo. Pravil, že ano. Zavedl nás do jurty k ostatním členům místního dozoru. Ti nám ochotně nabídli dvoulitrovou PET lahev piva za nactiutrhačských 300 rublů. Nakonec jsme zakoupili jednu 2L a jednu 1,5L lahev piva za 550 rublů. Za asijské pivo podezřelé značky jsme tak zaplatili západoevropskou cenu. Ale neměli jsme na výběr. Při odchodu se s námi dal do hovoru nějaký vysloužilý voják. Byl úplně na mol. Když zjistil, že jsme z ČR, a ne z nepřátelského Německa, byl radostí úplně k nezastavení. Pořád vykřikoval brati slavjaňa. Namísto bratři slované jsem mu rozuměl Bratislavané a tak jsem nesouhlasně kroutil hlavou. To ho rozlobilo. Naštěstí jsem vše včas pochopil a začal jsem přikyvovat. To ho uklidnilo. Vyprávěl nám různé zážitky z války, ale jediné čemu jsem porozuměl bylo to, že jeho velitel ze Slovinska byl dobrý chlap. Ještě se chlubil svým synem, který údajně pracuje jako tajný policista v Čečensku. Místnímu osazenstvu se moc nelíbilo, že si s námi jejich kolega povídá a tak ho zatáhli zpět do jurty. My jsme se vydali zpátky na druhý břeh, kde jsme si postavili stany. Štábní se tvářil unaveně a tak dostal pro zbytek dne jediný úkol – rozdělat oheň a hlídat stany a batohy. Já a Robo jsme se vydali pěšinkou podél jezera. Po cestě bylo spousta spálenišť, která nejspíše způsobil požár po zásahu bleskem. Asi po třech hodinách jsme došli na konec jezera. Pěšinka se začala ztrácet v suťovisku. Došli jsme až do údolí pod soutokem řek Koni-Ajry a Mjuštu-Ajry. Jít dál už nám čas nedovolil. Museli jsme se vrátit než padne tma. Nečekali jsme na nic a spěchali jsme k tábořišti. Vrátili jsme se už skoro za tmy. Štábní nezklamal a připravil oheň. Jídlo už nám začalo pomalu docházet a tak jsme povečeřeli předražené pivo.


08.08.2004

  Vstáváme jako obvykle kolem desáté. Po malé snídani vyrážíme na cestu. Náš cíl je sedlo Karaťurek (3070 m) a jezero Akkem. Vrátili jsme se kousek nazpět a začali jsme výstup do sedla. Šli jsme podél horké říčky, která se jen hemžila vodopády. Krpál to byl teda pořádnej. Svědčilo o tom i to, že jsme do večera ještě nebyli na vrcholu. Kolem šesté večer jsme se rozhodli založit tábořiště. Byla strašlivá zima a pršelo. Všechno bylo mokré a tak se nám nepodařilo ani rozdělat oheň. Jídlo už jsme také skoro neměli. Po několika dalších marných pokusech rozdělat oheň jsme šli radši spát.


09.08.2004

  Zima nás probouzí o něco dříve než obvykle. Vstáváme tedy už kolem deváté. K snídani už nic nemáme a tak balíme stany a jdeme. Cesta se ztrácí a někdy zase rozdvojuje. Jdeme tedy vždy tudy, kudy se dá. Ale občas přijdeme někam kudy se už jít nedá a musíme se kousek vrátit. Postupně začal mizet les což bylo znamení, že už jsme vysoko a k cíli mnoho nechybí. Když les zmizel úplně naskytl se nám výhled na panorámata. Postupovali jsme pořád vzhůru. Sem tam už jsme narazili na led a byli vidět i sněhová pole. Konečně jsme prošli sněhem až na vrchol. Výhled byl vskutku monstrózní. Především pohled na nejvyšší horu sibiře - Běluchu (východní vrchol 4 506 m, západní vrchol 4 440 m) a její severní, téměř dvoukilometrovou, stěnu. Také barevné skály Jarlu stály za to. Po odpočinku a fotodokumentaci jsme se vydali na sestup k jezeru Akkem. Cesta dolu nám šla výrazně lépe. Večer jsme dorazili k poněkud vyschlému Akkemskému jezeru. Vynořili jsme se přímo u meteorologické stanice. Od turistů jsme zjistili, že turbáza je vzdálená asi půl hodiny odsud. Po příchodu do turbázy jsme se u místního osazenstva ptali na chleba. Samozřejmě, že neměli. Hladovění pokračovalo. Zkoušeli jsme koupit alespoň cigarety, ale dopadli jsme taky špatně. Zaplatili jsme 15 rublů za místo pro stan. Trvalo dost dlouho, než jsme v místním oraništi našli vhodné místo pro stavbu stanu. Nakonec se to podařilo. Před spaním jsme se vydali do jurty (to byla taková společenská místnost) uvařit si alespoň výživnou čínskou polévku. V jurtě kromě nás přebývala i skupinka švédských horolezců. Vypadali vskutku drsně. Ale řeč s nima moc nebyla. Ve vzteku, že nám tu neprodali chleba jsme jim aspoň vypili všechen čaj. Pak jsme šli spokojeně spát.


10.08.2004

  Vstáváme až kolem jedenácté. Z důvodu nedostatku jídla rušíme naplánované výlety: trek na ledovec pod stěnu Běluchy, Údolí sedmi jezer, Jezero duchů a údolí Jarlu. Nesnídáme, protože nemáme co. Jdeme údolím řeky Akkem zpátky do Ťunguru. Já jdu trochu napřed, protože mám největší hlad. Jelikož se mi nechtělo jít systémem nahoru-dolu, vydal jsem se napůl vyschlým korytem řeky Akkem. V korytě byla i vyšlapaná cesta, tak jsem si říkal, že nemůžu zabloudit. Najednou cesta končila a koryto přede mnou bylo pod vodou. Vracet se mi nechtělo a tak jsem po kmeni spadlého stromu vylezl na skalní stěnu. Potom jsem stoupal pořád vzhůru doufaje, že najdu nějakou cestu. Nakonec jsem našel koňskou stezku. Nevěděl jsem, kde je Robo a Štábní. Jestli šli cestou jako já, tak jsou někde za mnou a jestli šli rovnou po koňské stezce a nemuseli se jako já zdržovat lezením, tak jsou přede mnou. Nikde nebylo vidět žádného turistu, který by mi tuhle hádanku pomohl vyřešit a tak jsem se rychlým tempem vydal kupředu. Asi v 17:00 jsem potkal skupinku tří Čechů, kteří se podivovali mé odvaze vyrazit do těchto končin zcela osamocen. Vysvětlil jsem jim vzniklou situaci a zeptal jsem se, jestli někde nezahlédli dva osamělé Čechy. Oznámili mi, že nikoho takového neviděli. Bylo to jasné – zbytek výpravy je za mnou. Rozloučil jsem se s krajany a začal jsem hledat místo k táboření. Asi v 18:00 jsem se utábořil a založil oheň. Jelikož jsem neměl nic k jídlu, tak jsem si alespoň uvařil silně oslazený čaj. Vyčkával jsem na příchod opozdilců. Příchod se však nekonal. Po setmění jsem uhasil oheň a šel jsem spát.


11.08.2004

  Ráno jsem vstal kolem deváté, sbalil jsem věci a šel jsem dál. Nechtělo se mi čekat o hladu na ty opozdilce. Sem tam potkávám turisty a ujišťuji se, že mám správný směr. Z tajgy sem vyšel na obrovský palouk, po kterém poskakovali obří kobylky. Z palouku jsem se stočil doleva do sedla ???, za kterým už čekala civilizace a jídlo. Sedlo jsem zdolal a k večeru jsem dorazil do turbázy Vysotnik. Nejdříve jsem navštívil magazin v Ťunguru, kde jsem zakoupil zásoby jídla a pití. Pak jsem se vrátil do turbázy a postavil jsem stan. Zašel jsem ještě na terásku místní hospody na čaj. Na terásce už u piva vysedávali Robo a Štábní. Šťastné shledání jsme oslavovali až dlouho do noci.


12.08.2004 - 16.08.2004

  Těchhle pět dní jsme kromě hraní karet a pití piva a vodky učinili návštěvu vesnice Ťungur. Odhalili jsme zde tři obchody. Dva soukromé a jeden státní. Ten státní byl rozkradený a nefunkční. Chléb se dal koupit jen ráno a jednou týdně měli závoz masa a zeleniny. Vodku a cigarety měli v nabídce neustále. Zašli jsme také na místní poštu. Pošta vypadala dosti nedůvěryhodně. Poštovní pracovnici bylo asi tak 80 let, stejně tak staré bylo i vybavení pošty. Na druhou stranu musím říci, že všechny pohledy, které jsem poslal, dorazili na své místo. Naproti poště byla pěkně pomalovaná mateřská školka. Na každém druhém stavení byl namontovaný obří satelit. Středem vsi vedla prašná cesta. Všichni tu jezdili závratnou rychlostí a vířili prach. Místní děti se bavili jízdou na motocyklu značky Dněpr se sajdkárou.


17.08.2004

  Ve 14:00 nás vyzvedává náš taxikář Ivan. Jedeme cestou necestou zpátky do Gorno-Altajska.

  Večer jsme se ubytovali v hotelu Gornyj-Altaj a zašli na terásku před hotelem na pivo. Přisedli jsme k nějakým matematikům, kteří byli úplně mimo z toho, že nás potkali. Během našeho hovoru mě pořád obtěžoval opilý bezdomovec, který po hostech sbíral zálohované lahve od piva. Abych měl klid, dal jsem mu všechny lahve z našeho stolu. Za chvíli se ten člověk vrátil a začal mi ty flašky vracet. Asi nebyly zálohované. Naházel jsem lahve do koše a pak už mi opilec dal pokoj a já se mohl věnovat hovoru s místní inteligencí. Kolem půlnoci odešli matematici domů, prý musí za manželkami. Náhle se s námi dali do řeči dívky od vedlejšího stolu. Po chvíli přiskočil mongol a začal nám dívky nabízet. Když pochopil, že z toho nic nebude, začal nás zvát s dívkami na místní diskotéku. Jelikož bylo po půlnoci a v ulicích Gorno-Altajska jsme neměli jistotu ani za bílého dne, šli jsme radši do hotelu. Jenže hotel byl uzamčen a kolem spousta podezřelých lidí. Zvonili jsme na zvonek, klepali jsme na dveře a nic. Přemýšleli jsme, co s načatým večerem a v tom někdo přišel otevřít. Byli jsme zachráněni.


18.08.2004

  Po snídani vyrážíme na průzkum města. Nejprve jdeme do banky uhradit dluh 60 rublů za potvrzení z OVIRu. Zašli jsme do místního supermagazinu. Zakoupil jsem zde CD z písněmi z afghánské války. CD vyšlo na 90 rublů. Zašli jsme se podívat i na nádraží. Zde nás odchytla milice. Zatáhli nás na služebnu a jali se nás kontrolovat. Na služebně 2 x 2 metry byl jeden stůl, dvě židle a pět milicionářů. Všechny dokumenty se jim zdáli OK a tak nás po zapsání do knihy propustili. Zašli jsme ještě do místního muzea. Zapůsobili tu na mě hlavně akční fotografie ruských vojáků z 2. sv. války. Po opuštění muzea jsme zamířili k hotelu.


19.08.2004

  Kolem poledne opouštíme nadobro hotel a vyrážíme na nádraží sehnat si taxi do Barnaulu. Jsme rozhodnuti usmlouvat to na 400 rublů za osobu. Na tuto cenu nechce však žádný z taxikářů přistoupit. Nakonec je jeden ochoten nás odvézt. Naložil nás do posledního modelu Moskviče a odešel pryč. Když se dlouho nevracel, pojali jsme podezření, že shání ještě jednoho zákazníka a pojedeme v pěti. Naše zlá předtucha se do puntíku vyplnila. V pěti v moskviči to byla cesta za trest. Ale co, dojeli jsme tak jako tak. Taxikář nás nechal na pospas na nádraží. Šli jsme tedy hledat hotel Klas. Našli jsme ho asi za deset minut. Tentokrát nás za 150 rublů na osobu ubytovali v pokoji s barevnou TV a dálkovým ovladačem. Když děžurná zjistila, že jsme z ČR byla nadšením úplně bez sebe. Řikala s dojetím, že kdysi byla v Praze.


20.08.2004

  S časovou rezervou vyrážíme na nádraží sehnat taxika na letiště. Ještě než jsme taxik sehnali, byli jsme legitimováni tajnou milicí. Neměli uniformu, ale jen nějaké průkazky. Proto jsme se odmítli legitimovat. Milicionáři pak významně ukázali na své služební zbraně. To byl celkem přesvědčivý argument. Prohlédli si pasy a potvrzení z OVIRu a nechali nás jít. Najmuli jsme taxi a jeli jsme na letiště. Taxikář nás uvítal slovy: „I speak english very well“. Později jsme zjistili, že je to jediná věta, kterou anglicky umí. Řidič vyzvídal, kde v Americe bydlíme. Trochu ho zarazilo, že nejsme z USA, ale jen z ČR. Začal hned mluvit o hokeji: „Jagr, Glinka“. Informovali jsme ho, že Hlinka už to má za sebou. Od té chvíle už nepromluvil a tvářil se smutně. Vysadil nás na letišti a zmizel v dáli.

  Šli jsme do haly a tam jsme čekali na náš let. Vše probíhalo překvapivě v pohodě. Po přistání v Petrohradu jsme se opět ubytovali v hotelu. Dostali jsme VIP pokoj s barevnou TV a křišťálovým lustrem. Vyrazili jsme do města ke křižníku Aurora. Na víc nezbyl čas. Večer jsme zašli na místní terásku utratit poslední rubly. Pozdě v noci jsme se podnapilí vrátili do hotelu. Vtrhli jsme tam jako URNA a šli jsme rovnou k pokoji. Za námi se vyřítila děžurná a co si to jako dovolujeme. Ukázali jsme klíče od VIP pokoje a ona hned obrátila. Omlouvala se a ještě nám nabízela buzení, abychom nezaspali.


21.08.2004

  Ráno v pět mě vzbudilo drnčení telefonu. Říkal jsem si, že by to mohlo být to buzení od děžurné. Ale vstávat se mi nechtělo. Za chvíli začala děžurná klepat na dveře. Nakonec jsme vstali, sbalili se, poděkovali děžurné a šli jsme na letiště. Při odbavení jsme k pasu předložili všechny možné kartičky. Zdálo se, že by to šlo i bez nich. Po odbavení už nic nebránilo odletu směr Praha. V Praze nás vyzvedl kamarád Luyz a zběsilou jízdou nás rozvezl do domovů.


Text © Jaroslav Kručovský 2006 


Článek vytvořil: Jaroslav Kručovský   |  Všechna práva vyhrazena

Asie - Pohoří Altaj

[ Vytvořeno 6.5.2008 ]
[ Zobrazit celou galerii ]
Osada Kučerla    Místní obyvatel s nákupem (obec Ťungur)    Vodopád Těkeljuška    Kučerlinské jezero

Jméno/nick:Kontrolní kód: 9085
Text příspěvku: